Závislost na smartphonu je mor john c. dvorak

Profesor MIT Sherry Turkle se už 30 let nebo více potýká s technologií a jejím (většinou) negativním dopadem na lidi a společnost. Její poslední kniha, Reclaiming Conversation: The Power of Talk v digitálním věku, se zatím nejvíce přibližuje pravdě.

V něm lituje, jak zejména chytrý telefon vytvořil atmosféru mělkosti a oslabuje lidskou schopnost empatie. Všechny své závěry zakládá na výzkumu, ale úplně nevysvětluje „jak“ mechanismus. K tomu potřebujeme Marshalla McLuhana a je mrtvý.

Nezáleží na tom. Okolní důkazy jsou silné a zcela patrné. Sledoval jsem, jak se tento vývoj vyvíjí, a často komentuji návykovou povahu systému odměn mobilního telefonu. Mechanismus závislosti byl poprvé pozorován na konci 90. let s výskytem BlackBerry, který brzy získal přezdívku „Crackberry“.

Nejznámější a znepokojivější je vznik nových norem zdvořilosti a zdvořilosti. Například kdokoli na scéně kolem roku 1998 by vám řekl, že je hrubé používat mobilní telefon v restauraci nebo hlasitě chatovat na veřejnosti. To už není pravda.

Když jsem byl dítě, existovaly věci, které se nazývají placené telefony, mnohé jsou dostupné pouze ve velké krabici nazývané telefonní budka, kde můžete vést soukromý rozhovor. Nyní se zdá, že lidé chtějí, aby jejich konverzace slyšeli cizinci. Jaká patetická sociologie vytvořila tuto zvláštní touhu?

Zdá se, že mnoho rozhovorů, které slyším, je, protože někteří fanoušci chtějí kolemjdoucí vědět, že je to nějaký šéf, supervizor nebo prodejce kol. Jiní zjevně mají více mystických důvodů, aby vystavili veřejnost výkřiku „Omigodu, opravdu? Omigodu, v žádném případě!“

V restauracích jsou mobilní telefony obvykle na stole. Víte, jen pro případ, že se objeví nějaká velmi důležitá zpráva. Jako by tito lidé byli chirurgové na pohotovosti.

V divadlech i během živé prezentace alespoň jeden telefon během představení vypne bez ohledu na to, kolikrát se lidem říká, aby vypnuli vyzvánění. Hned uprostřed dramatického okamžiku zničí vyzváněcí tón. Ještě podivnější je, když osoba skutečně přijme hovor.

Někdy, zejména během prázdninové nákupní sezóny, kdy jsou lidé na ulicích v houfech, podívejte se na pouhý počet lidí, kteří zírali na své telefony, zatímco se potulovali po okolí. Je to děsivé.

Máš pocit, že kdyby byl buněčný systém sfouknut, lidé by byli prostě úplně ztraceni a bloudili se, jako by do sebe bombardovali zombie a ptali se cizinců: „Znáš mě? Víš, kde bydlím?“

Nic z toho není dobré a Turkle to ví. Její kniha by byla dobrým dárkem na Vánoce. Je to jen škoda, že nikdo docela nepřišel na to, co je tak zatraceně přesvědčivé o těchto zařízeních, že jim lidé umožňují provozovat své životy na všech úrovních. Proč svět obíhá kolem těchto zařízení? Zajímalo by mě konečnou odpověď na tuto otázku.